Všechno špatně
Je zcela běžné, že pokud osoba cvičí správně, že má subjektivní pocit, že všechno s ní i se cvičením je čím dále tím více horší a horší. Objektivně se však zlepšuje. Zatímco se ostatní cvičenci podivují, jaké to dělá výrazné cvičební pokroky, samotný cvičenec to nevnímá.
Cvičenci bývají těmi posledními, kdo si uvědomí, že dosáhli nějaké kladného pokroku. Mezi objektivním a subjektivními pocity a názory bývá často diametrální rozdíl. Ve cvičebním procesu je zcela běžné, že jakmile si začne osoba připadat jako zkušená, znalá, skvělá, suverénní, sebejistá a jiná, že obvykle již dávno necvičí, natož aby se nějak pozitivně vyvíjela.
Chceme-li správně cvičit, musíme se zbavovat všeho starého i nového harampádí, které se nám nahromadilo a hromadí v mysli, zejména v mysli podvědomé. Většina začátečníků přistupuje ke cvičení na základě neujasněných motivů. Domnívá se, že cvičení je posilováním báze dosavadního bytostného stavu, ke kterému přičlení výhody, které mu cvičení podle jeho názoru silně ovlivněného veřejným míněním nabízí a skýtá. Většina tzv. tělovýchovných služeb tento víceméně podprahový předsudek svým klientům nijak nerozmlouvá, ale naopak jej využívá k naplňování svých ekonomických cílů.
Chceme-li dosáhnout vyšší úrovně, musíme pominout úroveň nižší. Jestliže chceme v domě vystoupit do prvního patra, musíme se rozloučit s přízemím. Trénink by měl být nadstavbou, vyšší úrovní, běžného života. Jinak nemá žádný kloudný smysl. Trénink má vytvářet bytostnou kvalitu a nikoliv ji promrhávat. Že se tomu ve společnosti děje obvykle právě naopak, je sice dnes zcela normální, ale je to zcela patologické a fatální.
V běžném denním stavu mysli je člověk velice podvědomě zaujatý. Musí plnit všechny své občanské povinnosti (hygiena, rodina, doprava, studium, zaměstnání, nakupování, vaření, odpočinek, spánek aj.). Při jejich sebemenším porušení mu hrozí závažné sankce.
Centimetry na silnici rozhodují o životě a smrti milionů uštvaných řidičů, kteří se ve svých automobilech ženou do cílových destinací, za jediným konečným účelem, kterým je umoření člověka a přírody. Jediné přehlédnutí pečlivě nalíčené nástrahy v životně důležité smlouvě z vás učiní bezdomovce, blázna, vraha, vězně nebo sebevraha.
Přestane-li ekonomický stroj bičovat, cukrovat a pohánět své občanské součástky, ony ochabují jako odložené loutky a nevykazují již žádný vědomý život. Stávají se pasivními konzumenty jídla, pití, alkoholu, drog, informací, zábavy a kultury.
V tomto tzv. normálním stavu mysli nemůže žádný člověk nijak správně cvičit. Musí se jej zbavit uvědomělou činností. Musí jej utlumit a zanechat mimo momentální duchapřítomnou aktivitu, kterou by mělo být právě cvičení. Jinak člověk nijak nežije, nevyvíjí se a necvičí, ale pouze jako pasivní subjekt záludné reality zakouší klišé běžného prožívání, kterým udržuje nebo posiluje svůj bytostný nesoulad (degeneraci).
Takový pasivní jedinec jedná proti nejlepším zájmům svým i druhých. Devastuje sebe, ničí člověka a přírodu, aby tak v dlouhém časovém údobí získával potřebné negativní zkušenosti s utrpením, které jej poučí o nesprávnosti jeho životního postoje. Správné cvičení by mělo tyto zkušenosti nahradit a zvrátit mechaničnost zmíněného procesu pustošení, úpadku a ničení.
Západně civilizovaný člověk je velmi dobře vybaven, aby obhajoval svůj bytostný nesoulad, syndrom svém přirozené i umělé degenerace. Při správném cvičení se s touto nemocí setkáme okamžitě. V běžném stavu mysli na ni zapomínáme a pracujeme v jejím zájmu.
Nezkušený začátečník při prvních pokusech zjišťuje, že vlastně vůbec cvičit nechce. Velice rychle přichází o dobrou náladu. Jeho hrdý optimizmus a pozitivní myšlení se hroutí jako domeček z karet. Okamžitě strká hlavu do písku, zacpává si uši a dává si klapky na oči. Při prvním určování diagnózy se děsí pesimismu, který v něm choroba vzbuzuje, a nasazuje všechny páky svého duševního i pudového odporu na obranu sebe, respektive na obranu svého parazita a nemoci, která jej ovládá.
Civilizovaný člověk je dobře vzdělán, informován a mediálně manipulován. Neděsí se nemocí, lží, podvodů, krádeží, vražd, zločinů, krizí, válek a jiných neštěstí, která na něj denně chrlí média a sociální prostředí. Je na tento duševní pokrm plný zvratků, hnisu, výkalů a hnusu zvyklý. A dokonce často tuto morbidní potravu jako mrchožravé stvoření vyhledává.
Když se nezkušený začátečník setká při cvičení s následky moderního způsobu života u sebe, jímá jej nepříčetná hrůza. Jako pečlivě domestikovaný tvor si zvykl na neustálou anestézii, kterou mu poskytuje jeho vypočítavé prostředí, a také on sám sobě. Jinak by se údajně tzv. zbláznil, ačkoliv je již dávno bláznem. Následky zmíněné imitace života se systematicky odsouvají na neurčito, na druhé, na mladší generaci, a chcete-li, na své děti a na sebe v nich.
Bytostné postižení (degenerace) nevzniklo náhodou a z ničeho nic. Je výsledkem dlouhého procesu dědičnosti, konkurence, selekce, civilizace, kultur, náboženství, vědy, techniky a jiných činitelů. Tento proces obvykle okamžitě přerušit nelze. Je však možné se vůči němu, sobě i druhých zachovat zodpovědně nebo nezodpovědně.
Je možné pokračovat v pasivním unášení sebe procesem degenerace (gravitace) v blahé či bláhové naději, že ono to nějak dopadne. A pochopitelně špatně, jak jinak. Nebo je možné se snažit chovat zodpovědně, což v našem případě znamená uvědoměle, pečlivě, vytrvale cvičit a žít.
I obyčejný člověk (tzv. netalentovaný), a možná právě on, může cvičit a žít kvalitním způsobem a pozitivně tak prospívat sobě i druhým. Nemusí cvičit žádné extrémně náročné cviky (salta mortale), kterými riskuje poškození svého zdraví. Stačí mu obyčejné denní úkony, které již formálně dobře (podvědomě) zná a zvládá. Těmi úkony jsou stání, chůze, sezení, ležení aj. Pouze je nutné je provádět nenásilně, uvolněně, pozorně, bděle a uvědoměle. Je nutné se vytrvale zabývat opravou jejich podvědomého stereotypu provádění. Je to svým způsobem pomalá chůze na dlouhou trať, podle tzv. vnitřní měkké a pomalé metody cvičení (taichi).
Cvičenec potřebuje ke svému cvičení nezaujatý (nevinný) psychosomatický stav (bytostný postoj), aby mohl správně zkoumat, opravovat, nacvičovat a cvičit své cvičební i životní pohyby a pozice. A tento stav si osvojuje právě cvičením. Není cizorodý jeho přirozenosti, pouze byl záhy v dětství opuštěn vlivem výchovy, vzdělání a pobytu v kulturní a civilizované společnosti plné válek, krizí, zločinů, vražd, krádeží, podvodů, lží, nemocí a jiných neštěstí.
Dospívající a dospělí lidé se mnohdy stydí za své nevinné dětství. Mnozí jej marně hledají u druhých, v alkoholu, jídle, drogách, televizi, náboženství, vědě, penězích, majetku, moci a jinde. Je to stav nezaujatého zírání, který dospělý člověk vlastnil předtím, než mu autority rodičů, učitelů a jiných začaly důležitě vysvětlovat, co vlastně vidí, slyší, čichá, chutná, hmatá a vůbec vnímá, a než mu začaly v dobré či špatné víře zasvěceněradit, jak se s tím vším jako realitou má prý správně zacházet.
(© YAMA, VL 2014-4-29, 1. revize 6. 5. 2014, 2014-05-05)